„Nelžete mi,“ řekla ostře. A právě v té větě se v jejím hlase poprvé objevilo něco lidského. Ne chlad policistky, ne naučený tón, ale napětí a neklid, které se nedaly skrýt ani dlouholetou praxí. Slova se odrazila od stěn malé výslechové místnosti a na okamžik zůstala viset ve vzduchu.
Seděl jsem naproti ní a sledoval, jak se jí lehce stáhly rty. Až dosud kladla otázky klidně, přesně, skoro mechanicky. Bylo zřejmé, že tenhle rozhovor už vedla stokrát. Lidé se měnili, příběhy se lišily v detailech, ale lež měla vždycky stejnou chuť. Teď však něco nezapadalo.
Podívala se mi přímo do očí. Nehledala přiznání, spíš potvrzení vlastního podezření. Prsty měla položené na stole, ale jeden z nich se nepatrně chvěl. Ten detail by si všiml jen někdo, kdo se díval pozorně. A já jsem se díval.
„Máte ještě jednou možnost,“ pokračovala tišeji. Právě ten pokles hlasu byl zrádný. Už to nebyla autorita opřená o odznak, ale člověk, který tušil, že pravda je někde velmi blízko a zároveň nebezpečně daleko. V očích se jí mihl stín pochybnosti — ne o mně, ale o tom, co všechno by pravda mohla znamenat.
Vzpomněl jsem si na okamžik, kdy jsem se rozhodl mlčet. Nebylo to z vypočítavosti. Spíš z únavy. Někdy je jednodušší nechat lidi věřit verzi, která jim dává smysl, než otevřít dveře chaosu. Jenže ona to cítila. A právě to ji zneklidňovalo.
Opřela se o opěradlo židle a na chvíli zavřela oči. Ten krátký okamžik slabosti byl výmluvnější než jakákoli otázka. Uvědomil jsem si, že pro ni tohle není jen další případ. Něco v něm rezonovalo s něčím osobním, nevyřčeným.
Když znovu promluvila, hlas měla pevnější, ale už jiný. Lidský. „Pravda je někdy horší než lež,“ řekla spíš pro sebe než ke mně. „Ale pořád je to pravda.“
V té chvíli se role obrátily. Už jsem nebyl jen vyslýchaný. Byl jsem svědkem jejího vnitřního boje. A pochopil jsem, že pokud promluvím, nezměním jen svůj osud, ale i ten její.
„Nelžete mi,“ řekla znovu, tentokrát bez ostrosti. A právě tehdy jsem věděl, že ať se rozhodnu jakkoli, tenhle rozhovor v ní zůstane. Stejně jako ve mně. Protože někdy stačí jediná věta, aby se pod uniformou objevilo něco křehkého a skutečného.