Je mi čtyřicet jedna let a někdy mám pocit, že tenhle údaj o věku je jen číslo, které nic nevysvětluje. To podstatné se nevejde do letopočtů ani do občanky. Všechno důležité se stalo tehdy, před šesti lety, v jediném okamžiku, kdy zazvonil telefon a svět, jak jsem ho znala, se rozpadl na tisíce tichých střepů.
Peter byl můj první manžel. Ne první láska, ne první muž v mém životě, ale první člověk, se kterým jsem si dokázala představit stáří. Měl zvláštní způsob smíchu, trochu nakláněl hlavu na stranu a vždycky říkal, že budoucnost se nemá plánovat, ale žít. Ironie je, že právě on odešel dřív, než jsme stihli zestárnout.
Autonehoda. Slovo, které zní tak technicky, tak chladně. Jako by šlo o porouchaný stroj, ne o lidský život. Jeden okamžik nepozornosti, mokrá silnice, cizí auto v protisměru – a najednou bylo po všem. Pamatuji si, jak jsem seděla na okraji postele a dívala se na zeď, zatímco mi policista vysvětloval, co se stalo. Poslouchala jsem ho, ale nerozuměla ani jednomu slovu. V hlavě mi zněla jediná myšlenka: tohle se nemůže týkat nás.
Po jeho smrti jsem dlouho žila v režimu přežití. Vstát, obléct se, jít do práce, usmát se, odpovědět na otázky. Lidé kolem mě byli laskaví, ale jejich soucit mě unavoval. Každé „je mi to líto“ bylo jako malé připomenutí, že už nikdy neuslyším klíče v zámku v šest večer, že už nikdy neuvidím Petera, jak si v kuchyni krájí chleba a drobí všude kolem.
Život „po“ je jiný. Tichý. Pomalejší. Naučila jsem se chodit sama do restaurací, sama na dovolené, sama domů. Naučila jsem se, že samota nemusí vždycky bolet, ale že občas bodne nečekaně, třeba při pohledu na cizí pár, který se hádá o úplné maličkosti. Dala bych cokoliv za to, abych si mohla s Peterem ještě jednou pohádat kvůli hlouposti.
Šest let je dlouhá doba. Dost dlouhá na to, aby se jizvy zatáhly, ale ne zmizely. Dnes už dokážu mluvit o Peterovi bez slz, dokážu se smát vzpomínkám a necítit vinu, že žiju dál. Pochopila jsem, že život se nerozdělil jen na „před“ a „po“, ale že „po“ může mít také své barvy, své naděje a nové začátky.
Je mi čtyřicet jedna let a nejsem tou ženou, kterou jsem byla před šesti lety. Jsem silnější, opatrnější, možná i trochu smutnější. Ale také vděčnější. Za každý obyčejný den, za každé ráno, kdy se probudím a svět se ještě drží pohromadě. A i když Peter už není součástí mé přítomnosti, zůstává navždy součástí mého příběhu.