Bylo mi šest let, když jsem se stala sirotkem, a přestože jsem byla ještě dítě, ten den se mi vryl do paměti s přesností dospělého člověka. Pamatuji si vůni mokrého asfaltu po dešti, ticho v bytě, které bylo najednou příliš hlasité, a hodiny na zdi, jež se zdály jít pomaleji než kdy dřív. Nerozuměla jsem tehdy slovům, která dospělí šeptali, ale chápala jsem jejich pohledy. Byly těžké, plné lítosti a něčeho, co jsem ještě neuměla pojmenovat – ztráty.
Do té doby byl můj svět jednoduchý. Ráno mě budila maminka jemným hlasem, otec mi zapínal kabát a cestou do školky jsme počítali červená auta. Věřila jsem, že všechno má svůj řád a že se nic opravdu špatného nemůže stát, pokud večer usnu ve své posteli. Ten řád se ale jednoho dne rozpadl a už nikdy se nevrátil do původní podoby.
Po pohřbu jsem nechápala, proč se lidé po obřadu smějí a mluví o běžných věcech. Připadalo mi to nespravedlivé. Chtěla jsem křičet, že svět by se měl zastavit, když se stane něco tak hrozného. Místo toho jsem seděla v koutě, svírala plyšového medvěda a snažila se zapamatovat si hlas rodičů, aby mi z hlavy nikdy nezmizel.
Život sirotka není jen o samotě, ale i o neustálých změnách. Střídala jsem byty, pokoje i lidi, kteří se snažili být hodní, ale nikdy nebyli „moji“. Každé nové místo znamenalo nový začátek, nová pravidla a nové loučení. Naučila jsem se rychle přizpůsobovat, mlčet, když jsem měla mluvit, a usmívat se, i když jsem cítila prázdno.
Ve škole jsem byla tiché dítě. Učitelé mě chválili za poslušnost, ale nikdo se neptal, proč nikdy nezlobím. Pravda byla jednoduchá: bála jsem se, že kdybych byla problémová, nikdo by mě nechtěl. Lásku jsem vnímala jako něco křehkého, co může kdykoli zmizet, a proto jsem se ji snažila zasloužit.
Přesto se v mém životě objevily okamžiky světla. Jedna starší paní v dětském domově mi každý večer četla pohádky a říkala, že i smutné děti mají právo na šťastný konec. Díky ní jsem začala psát. Nejprve krátké věty, později celé příběhy, ve kterých rodiče neumírali a děti nikdy nebyly samy. Psala jsem, protože slova byla místem, kde jsem měla kontrolu.
Jak jsem rostla, pochopila jsem, že být sirotkem mě nepoznamenalo jen bolestí, ale i silou. Naučila jsem se vnímat drobnosti – úsměv, dotek, obyčejnou přítomnost. Věci, které jiní považovali za samozřejmé, pro mě měly obrovskou hodnotu. Zjistila jsem, že domov není jen místo, ale pocit bezpečí, který si člověk někdy musí vytvořit sám.
Dnes už vím, že ten šestiletý okamžik neurčil celý můj osud, ale stal se jeho součástí. Nesla jsem si ho s sebou jako tichý stín, který mě ale zároveň učil soucitu. Když potkám někoho ztraceného, poznám ho. A když se ohlédnu zpět, nevidím už jen bolest, ale i cestu, kterou jsem ušla.
Bylo mi šest let, když jsem se stala sirotkem. Dnes jsem dospělá a vím, že i z nejhlubší ztráty může vyrůst pochopení, odvaha a schopnost milovat. Minulost nezměním, ale mohu jí dát smysl. A to je možná ten největší dar, který jsem si z dětství odnesla.