Můj syn Nickovi je osm a tuto zimu objevil nové nadšení: stavění sněhuláků. Zní to obyčejně, skoro jako maličkost, ale v našem každodenním životě se z toho stal malý rituál, na který se těšíme oba. Jakmile ráno otevře oči a zahlédne za oknem bílou pokrývku, vyskočí z postele dřív, než stihnu uvařit čaj. S tvářemi přilepenými ke sklu počítá centimetry sněhu a plánuje, kolik sněhuláků dnes zvládne postavit.
Ještě před pár měsíci byl Nick spíš kluk, kterého bylo těžké dostat ven. Po škole se nejraději schoulil na gauči s tabletem a svět venku ho příliš nelákal. Zima všechno změnila. První sníh v něm probudil něco, co jsem u něj dlouho neviděl – čistou, nefalšovanou radost z pohybu a tvoření. Najednou mu nevadilo, že má červené tváře a promrzlé rukavice, hlavně když mohl válet sněhové koule po zahradě.
Každý sněhulák má svůj příběh. Jeden je prý statečný strážce domu, druhý veselý kamarád a třetí tichý pozorovatel, který všechno vidí, ale nic neprozradí. Nick jim dává jména, vymýšlí charaktery a někdy s nimi dokonce vede dlouhé rozhovory. Já stojím opodál, podávám mrkev, staré šály a knoflíky, a uvědomuji si, že jsem svědkem něčeho víc než jen dětské hry.
Stavění sněhuláků se stalo naším společným časem. Smějeme se, když se jeden z nich zřítí dřív, než mu stihneme nasadit hlavu, a mlčky pracujeme, když se soustředíme na ten „nejdokonalejší“ tvar. V těch chvílích nemluvíme o škole, povinnostech ani starostech. Jsme jen táta a syn, propojení studeným sněhem a teplem okamžiku.
Zajímavé je sledovat, jak ho tahle záliba mění. Nick je trpělivější, když se mu něco nepovede, zkouší to znovu a znovu. Učí se, že některé věci nejdou uspěchat a že výsledek stojí za námahu. Když večer usíná, často mi říká, jakého sněhuláka postavíme zítra, a jeho hlas je klidný a spokojený.
Pro mě je tahle zima připomínkou, jak málo někdy stačí k radosti. Ne drahé hračky ani složité plány, ale obyčejný sníh, trochu fantazie a společný čas. Vím, že sněhuláci roztají a zima jednou skončí, ale to nadšení, které Nick objevil, v něm možná zůstane mnohem déle.
Můj syn Nickovi je osm a tuto zimu objevil nové nadšení: stavění sněhuláků. A já jsem objevil něco také – že ty nejcennější chvíle jsou často ty nejjednodušší, schované v tichu padajících vloček a dětském smíchu, který se nese zimním vzduchem.