Její hlas se třásl, jako by se bála, že ji někdo poslouchá. Seděla naproti mně u malého stolku v zadní části kavárny, kde bylo světlo tlumené a hluk z ulice sotva doléhal dovnitř. Přesto se neustále rozhlížela kolem sebe, prsty nervózně svírala okraj šálku a každé slovo vyslovovala s opatrností, která prozrazovala dlouhodobý strach.
Neznaly jsme se dlouho. Setkaly jsme se náhodou, skrze společného známého, a původně to mělo být obyčejné posezení. Už po několika minutách jsem ale cítila, že v sobě nese něco těžkého. Něco, co se neříká nahlas, co se schovává hluboko, aby to nepřitáhlo pozornost. Když konečně začala mluvit, kavárna kolem nás jako by přestala existovat.
Vyprávěla o domě, ve kterém žila, o zdech, které prý mají uši, a o tichu, které bylo hlasitější než hádky. O člověku, jehož kroky poznala ještě dřív, než otevřel dveře. O tom, jak se naučila smát ve správnou chvíli a mlčet, kdykoli cítila, že by pravda mohla být nebezpečná. Její slova byla úsečná, přerušovaná hlubokými nádechy, jako by každá věta stála příliš mnoho sil.
Občas se odmlčela a jen se dívala do prázdna. V těch chvílích jsem chápala, že nejde jen o strach z naslouchajících lidí, ale o zvyk. Strach, který se usadil v těle a stal se jeho součástí. Naučil ji být ostražitou i tam, kde by mohla být v bezpečí.
Neptala jsem se na detaily, které by ji mohly zranit. Jen jsem poslouchala. Někdy je totiž největší pomocí ticho, které netlačí. Postupně se její ramena uvolnila, dech se zpomalil a hlas přestal tolik kolísat. Jako by samotná možnost mluvit beze strachu byla něčím novým a nečekaným.
Když odcházela, zastavila se u dveří a otočila se. Podívala se na mě s nesmělým úsměvem, v němž bylo víc vděčnosti než slov. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak velkou váhu může mít obyčejná přítomnost. Bez slibů, bez řešení, jen s ochotou slyšet.
Její hlas se třásl, jako by se bála, že ji někdo poslouchá. Ale ten den se poprvé zdálo, že strach ztratil kousek své moci. A to někdy stačí k tomu, aby se začalo dýchat o něco volněji.